JIRO220 – Kudy ja jel by těžko někdo šel

V chorých hlavách choré nápady

Co je to Jiro220? To si takhle jezdíme s kamarádem Jurajem po Jizerkách a pořád nám vrtá hlavou jak projet co nejvíce kopců za co nejkratší vzdálenost. Bohužel jsme oba magoři, že nám nestačí se projet jako lidi 50km dát si pivo a klobásu a mudrovat jak to bylo vostrý. Jura je játro převeliké a vždy vybírá ty nejvýživnější trasy co se vůbec dají najít.

Postupem roku se povedlo natrasovat sprostou cestu nejhrubšího zrna a propojit všechny, slovně “všechny!” Jizerskohorské rozhledny. Celkově nám to suma sumárum vyšlo na mapových 227km s převýšením kolem 7000m. A tak vzniklo JIRO220 neboli Jizerskohorské rozhledny 220km. Abychom tomu dali nějaký fešný kabátek vytvořili jsme krásné webovky www.jiro220.cz. A od té doby si to může každý projet, zrasit se, být klasifikován a ještě dostat medaili.

První krůčky po JIRO220

Jiro220 jsme nespustili jen tak mýrnyx týrnyx. Trasa sa postupně ladila a projížděla celý minulý rok aby byla skutečně vyšperkovaná a výživná. Z této fáze si jen pamatuji, že jsme jednou jeli asi jen 100km JIRO220 a že jsem přijel domu v takovým hellu, že jsem dva dny nechodil. Jasně jeden si řekne dvě stě, to je prd to bude brnkačka… Rok se s rokem sešel a my se chystali na první souvislý měřený Jiro220.

Bylo to lehce něco přes týden od legendárního MTB ultramaratonu 321-Vabank, který jsme také oba jeli. Zde je také krátký report z 321 Vabank. Nepřekypovali jsme tedy úplně výbušnou sílou a výdrží ale i tak jsme se rozhodli začátkem Května okusit tuto výzvu na vlastní kůži.

Pokyn zněl jasně. Vstaneš ve čtyři, přijedeš na Smržovku a vyrážíme na první krpále na Černou – voe! Tak jo no, co může být lepšího na 8.5., den vítězství se zhuntovat jak magor. Očekáváme kosu, tak v půl pátý nasazuju zimní tretry, zimní výbavičku, rukavice, čepice a vyjíždím směr Juraj na JIRO220.

Pěkně ostrý začátek Jiro220

Jakožto znalci trati jsm esi začali pro jistotu v tom nejhoším. Stoupák z Nové Vsi na Černou Studnici je krásný úvod do Jiro220. Jízda z Černé studnice po hřebenu na Muchov není jako úplně polabská cyklo highway a hned v této sekci si vlastně uvědomuji, že tímhle terénem vlastně říkámě všem gravelistům jasné a zřetelné ne! Na vrchol Muchova se totiž co nejezí a dokonce ani netlačí, to se musí nosit. Tato první sekce se dá shrnout jen slovy Kudy já jel by těžko někdo šel.

Po horolezecké vsuvce sjíždíme dolů, ale to by nebyl Jiro220 aby v tom nebyl zádrhel. Říkam si to jede něja dlouho po asfaltu. Prd a tu máš další nečekaná stojka na Terezínku, která končí schodovou sekcí, kterou nevyjíždí ani trialmaser Juraj. Dolu se to dá, ale říkám si: “Vole máš tohle za potřebí rozpůlit se na prvních 30km?”

Výjezd na Další porno rozhlednu je krásný singltrail na vrchol Špičáku ze kterého se jsíždí dolů po červeném sjezdovém trailu, který mám naštěstí dobře najetý a krásně si zaskáčeme. Zaskákali bychom si i lépe, kdyby na trati nebyly popadané stromy. Asi chápeme proč jsou tratě zavřené. Dále vyjížíme ke krásce na SVětlém vrchu, ale zde se ani nezastavujeme a pokračujeme dále na první záchytný bod do Desný na bnzinku.

Zde chytám hysterický záchvat, že vlsatně bude zle a tak si dáváme snídani a nakupuji zdravou a výživově hodnotnou ultra stravu. Jak je zvykem cola, bagety a maso sladký pečivo. To vše proléváme kávou. Oba na sebe potutelně čumíme, protože víme, že následující úsek bude zase na morál.

Mrazivá Jizerka a zájezd do Polska

Z Desné nejde jinak než se škrábat po šutrech skrze sladkou díru na Příchovice ke slavnému oceánskému majáku Járy Cimrmana a dále krutopřísnou Pogačarovinou na Hvězdu. Poslení výšvih na Štěpánku se zase nedá jinak než tlačit. Jak říkají zkušení mílaři: Když už to jede míň jak 5 km/h je lepší tlačit. Jasně, takže bych měl tlačit možná celý Jiro220 ne?

Sjezd do Polubného a výšvih na Václavíkovu studánku. Tento bod jsme si přál dlouho vlastně tu má být malý odpočinek a souvislá jízda po “rovině” na Jizerku a dále podél Jizery až pod Smrk v Polsku. A také že ano. Ale něco za něco. Je Květen ano, ale mrazivá kláda, že to v tričku fakt nejde! Silný protivítr mě školí a rudé zimou prokrvené předloktí trpí. No co, alespoň se zocelím.

Z Jizerky sjíždíme dolů k řece jizeře, kde překračujeme čáru mezi Českem a Polskem. Jiro220 je multistátní projekt! Je to celkém příjemné a po Jizersku rovinaté kolem hranice, která je tvořena řekou Jizerou až po Jizerskou louku. Odsud se jen lehce stoupá na Polanu Izerskoou do výšky asi 965m, kde nás čeká sjezd a dosažení max. rychlosti na Jiro 220 a to 75 km/h.

Motačka po Polské straně a odvařovák na Smrk

Dole ve Swierodovém Zdróji začíná Jiro220 motačka. Polská strana hor je prostě taková syrovější, neokoukaná a neuhlazená. Jiro220 se tu motá a je důležité pravidelně a pozorně sledovat GPS navigaci. projíždí se tu potoky, bahnem, po silnicích i singletraily. Malá chvilka nepozornosti a hned Garmin řve, že je něco špatně.

To že trasa je střídavě 25% dokopce a ještě více z kopce po šutroviskách snad ani nemusím zmiňovat. Co by to bylo za ultra bez ultra útrap. Zanedlouho se dostáváme k bzučícímu včelímu úlu. Tím není nic jiného než nevkusná, předražená a přelidněná wieža Skywalk. Nesetrváváme dlouho a valíme se přes leč kovovou ale o mnoho vkusnější rozhlednu Mlynica. Jako poslední a nejkrásnější je Wieža Widokova, která se tyčí na vrcholu Czernawskiej kope.

Dolů na Jiro220 vede krásným technickým sjezdem a pokračuje nahoru dolu po singltreku, ale bohužel brzy narážíme na zeď a to doslova! Jde sice o asfaltku, ale ta vede do sedla mezi Stogem Izerskym a Smrkem (1124m). Šlo tedy o 500m stoupání na asi 4km. O posledním km v bouldrovišti ani nemluvím. Nějaj jsem si na cyklokros zvykl a opravdu, ti co chtějí Jiro220 jet, trénujte to nošení kola. Trénujte.

Naplnit pupíky, dlouhý sjezd do Kryštofáku a zase si nacpat pupíky

Po Výjezdu na Smrk, kde projíždíme milník 90km by nás měla čekat příjemná část. Když opominu zájezd na Paličník, kde je nádherný výhled by se cesta na Smědavu dala nazvat sjezdem. Na Smědavě je to super. Mají tu vše! Guláše, polévky, koláče, knedlíky, piva, rumy no… Prostě kopec ze smědavy na Smědavskou horu bude tvrdá a tak se na to psychicky připravme a dejme si tedy vše!

Je to tak, nahoru to moc nejde a prvních 100km je fakt cítit. Klidně bych si lehnul a šel spát. Vlastně Smědava je krásné místo, kde si Jiro220 rozdělit na dvě části. Je pravda že následujících asi 40km je dosti zábavných a až podezřele lehkých. Jako highlight tohoto úseku je určitě aktrakce ruční transborder, ketrým se přapravímě pres řeku Jizeru poblíž Chrastavy.

Za transborderem vyjíždíme po silnici do malebné vesnice Kryštofovo údolí, kde na nás dýchá klidná atmosféra. Energie dochází, ale Jura říkal, že má pro mě v Kryštofáku krásnou podívanou. To že se tam tlačej schody přes hřbitov a kolem kostela je také krásná podívaná, ale Jura myslel něco jiného. Tu za barem v kavárně. A proto hodujeme. Dortíky, kafíčka, mecheche…

Ještědský hřeben – chlouba Jiro220

Jako trest za kavárenské kratochvíle byl výšlap na ještědský hřeben. Jasně talčilo se, nosilo se ale dokonce se i jelo. A jelo se nakonec krásně. Stoupák to byl festovní 700m vertikální, ale pozvolný a na 12 km se to dalo skousnout. Poslení sekce byla překvapivě po silnici a šlo o hodně. Rovnou o to vyjet na vrchol majestátního Ještědu do výšky 1012m. Bohužel žádná sláva se nekoná Jura klepe na vrchou kosu a já s potem v očích jsme nucen ani neslézat a pokračujeme dál.

Dále se jedná o notoricky známý dlouhý skoro sjezd do Hodkovic přes Pláně, Rašovku a Obří sud. Zdá se to jako z kopce ale Jiro220 to umí krásně okořenit krátkými ale drsnými výjezdy. Ztrácím trochu pozornost a výkonnost klesá. Střeva se začínají kroutit a probublávat. Janě, žeru na každém kilometru není se čemu divit. A tak stoupáme po spektakulárním Pelíkovickém hřebeni na krásnou věžičku Kopaninu. Ze které sjíždíme do Rychnova.

Kéž si tak sednout doma na gauč

V rychnově jdeme k Vietnamcům,a le nic dobrého tu fakt není. Kupuju alespoň korbel coca-coly. Mám hlad a je mi blbě. Už bych raději ani nikam nejel a poprvé pochybuju o tom, že se to dá dojet. Do cíle je to sice ještě 60 km, což se dá ale je to pořád ještě zatraceně dlouhých 60km!!! Po cestě na Dobrou vodu je to tu! Křičím Juro! Kapesníky! Vím, že je to zkušený mílař a vždy má pohádkově hebké vlhčené pro řitní otvor šetrné kapesníčky. Rychle v křáčí u rychlostky na Jablonec do polonaha a už to lítá ven.

Západ sluníčka si užíváme na Petříně nad Jablonecem nad Nisou. Je tu krásně vlastně je to můj domov. Ve sjezdu na Rádlo pronesu sebejistě. Zastavíme se u nás doma ja rychle něco uklohnim a jedeme dál. Jasně, že mě poslal do prdele, ale naléhám a nakonec Svého praotce Jiro220 přemlouvám a opravdu. Střih. Oba sedíme na gauči ve vytopeném domě a na pánvi se smaží vejce se slaninou s houstičkama a na stole je teplá káva. Je tu postel, je tu sprcha, je tu teplo.

To vše zahazujeme, to by naše ega nedovolili. Dobrovolně na sebe soukáme vše možné i nemožné a lezeme ven do asi 0 stupňů celsiových a vyrážíma na tuto nesmyslnou pouť plnou utrpení. Dál na Císařák, a dále na Prosečský hřeben a na Prosečskou chatu. A hurá do Liberce. A z Liberce už jen v Duchu nadávám. Zprvu sám sobě a pak už i Jurovi.

Je libo Jiro220?

Z liberce od ZOO na Výšinu ty vole, to neni pro kola. Dále z Výšiny po trase běhu na Českou chalupu! Ty vole to už vůbec neni pro kola. Chvílema se jede nějak po skále nebo co to vidím? Cestou je strašlivá megazima a do toho pravidelně musím tasit vlhčené ubrousky a trénovat svlékaní a oblékaní v hlubokých lesích.

Chlácholím se, že je to už jen 30km do konce. Ale ubíhá to strašlivě pomalu. Při výjezdu na Maliník mám dilema. Bude lepší se posrat, nebo poblít. Chvíli nad tím přemýšlím a tak tedy svléknu ty lacláče asi už po čtvrté no. A takhle to tu vedeme až na Královku. Průjezd kolem Josefodolský přehrady je za trest teploměr ukazuje nulu. A na Jizerce jak mi říkala moje maminka bylo ten večer snad -10.

Začínam blbě vidět, teda spíše vidět věci co neexistujou. K tomu také se vyflákala čelovka. Dostala totiž celonoční bídu už na 321 Vabank a nenapadlo mě nic jiného než jet s touto polovybitou vraždou druhou noc. Fajné sjezdy po šutro kořenech ze Slovanky za haluškového slepa. Na Bramberku si říkám, to dáš, už jen 20km.

Konec bez euforie plný apatie

Dojíždíme do cíle za ošklivých necelých 21 hodin přes Finkenstein an Smržovku. Emočně zploštělí, vyčerpaní, nemluvící. Dojeli jsme Jiro220 pojďme slavit! Ani hovno! Absolutně bez emocí si jen dáme placáka a čau. Každý jede v hellu sám domů. Co Jura, ten to má za pár metrů ale mě ještě čekala neměřená cesta domů asi 10km.

Bylo to to nejhorší co jsem na trase zažil. V zimě jako na motorce na sibiři se motám ve tmě s zhaslou čelovkou. Asi na půlce cesty domů to na mě zase přišlo. Svlékám se do naha a hulí se mi od huby. Ale na nahé tělo není zima. Je mi teplo. Tak naposledy zenužiji Jurovi kapesníčky a ani se mi už nechce oblékat. Kdybych kouřil dám si nahej cígo.

Domů dojíždím v apatii. Ve chvíli co otevřu dům se na mě vyvalí vedro. Ve mžiku se mi chce omdlít. Klepunse jak drahej pes a zkouším rozmrazit omrzliny ve sprše. To se daří ale žádné teplo světa by mě nezahřálo. Nikdo není doma a tak jdu klepat kosu pod peřinu. Silný zážitek. Doufám, že už Jiro220 nikdy nepojedu!

Takže všichni hurá se registrovat! www.jiro220.cz